Mistr Československa v zápasení, hlídá šatnu hostí Slovanu Bratislava

Hokej, to nejsou jenom hráči a trenéři, ale i personál, který se stará o bezpečný chod zápasu. Albert Šarközi už dlouhá léta neodmyslitelně patří k postavám Slovanu Bratislava. 


Dvojnásobný mistr Československa v zápasení už skoro 25 let hlídá kabinu hostí na zimním stadionu Ondreje Nepely v Bratislavě. Bez jeho pomoci, by se mnoho rozhovorů nikdy neuskutečnilo. Když novináři čekají na Kovalčuka, Radulova nebo třeba Saláka, tak je to právě Albert Šarközi kdo odběhne do šatny hostí a odkáže hráčům, čekají na tebe novináři chtějí rozhovor, můžeš na chvíli? Sympatický pán, kterého kamarádi oslovují Ali, má ke sportu blízko už od dětství. 


"Chodil jsem fandit na Slovan už jako kluk. Dobře si vzpomínám na federální titul, který Slovan Bratislava získal v roku 1979. Bratislavský Slovan byl první slovenské mužstvo, které vyhrálo federální ligu. Na to se nezapomíná". 

"Jako kluk jsem se věnoval zápasení. Soutežil jsem za Dunajplavbu. Mám i pár úspěchů". Říka skromně. "Dvakrát jsem byl mistr Československa a několikrát mistr Slovenska. Na Mistrovství Evropy do 20 let v polském Krakově jsem v roku 1988 obsadil šesté místo". 

Nejvíc si cení, že počas vojenské služby mohl působit v Dukle Trenčín. "Byla to pro mně obrovská motivace. Dva roky jsem se mohl věnovat sportu. Dukla byla v tom čase elita".

Počas vojenské služby se seznámil a skamarádil s mnoha hokejisty. "Do Trenčína jsem přišel v roku 1988. Hokejová Dukla měla tehdy velice silný ročník. Trenčín se dostal až do finále, kde ho porazila Tesla Pardubice  3:1 na zápasy.  Za Duklu hrál Vladimír Růžička, Otto Haščák, Zdeno Cíger, Ľubomír Sekeráš, Petr Pavlas, Robert Kron, Ernest Bokroš, Ľubomír Kolník... Bylo tam hodně kvalitných hokejistů. Počas vojny jsme se skamarádili a s některými se setkávám dodnes. V Dukle, to měli výborně přepracované. My zápasníci jsme počas přípravy hrávali hokej a hokejisti  zápasili.  Kdyby se Róbert Švehla nevěnoval hokeji, ale zápasení byl by skvělý zápasník. Stejně tak Ľubomír Sekeráš, ale oba si vybrali hokej a udělali dobře. Švehla a Sekeráš, to jsou v hokeji jména. Mají za sebou skvělou kariéru". Říká pochvalně, Albert Šarközi.



V roku 1992 počas Mistrovství světa v hokeji, které se hrálo v Praze a Bratislavě začíná nová etapa i pro Alberta Šarköziho. "Přijal jsem ponuku pracovat ve strážní službě. Dostal jsem za úkol, hlídat šatnu hostí a hlídám jí dodnes už skoro 25 let". Dodáva s úsměvem. 


Počas své kariéry, byl třikrát na mistrovství světa (1992, 1995 B skupina, 2011). Na svém kontě má i stovky zápasů ze slovenské extraligy a KHL.  

Nezapomenutelné je hlavně mistrovství světa B skupiny v roku 1995. Slováci vyhráli nad Lotyšskem a postoupili mezi hokejovou elitu. Albert Šarközi rád také vzpomíná na mistrovství světa 2011. Na šampionátu hlídal šatnu Finů, kteří se nakonec stali mistry světa. "Byl jsem s nimi celé dva týdny. Ke konci jsem jim fandil. Od té doby, šatnu číslo 14 nazýváme, šatna mistrů světa. Počas mistrovství světa 2011 jsme našim klukům fandili. Nevyšlo to, ale nevadí. 
Věřím, že na mistrovství světa 2019, které bude v Bratislavě, dosáhneme úspěch".





"Hlídám šatnu hostí už opravdu dlouho. Je to zajímavé, trěba Gregor nebo Bokroš chodili do šatny jako hráči, teď už jako trenéři. Setkáváme se pořád. Hokej přináší zajímavé momenty. Pamatuji si, že když hrál v Bratislavě Poprad, jejich hráči byli hodně agresivní. Igor Rataj na mě křičel ze střídačky a další rok byl už u nás. Počas zápasu, to byly emoce, já to beru. Stejný případ byl Martin Bartek ze Zvolenu. Počas jednoho střetnutí byli nejaké incidenty, kdy slovně napadal personál klubu a o rok už hrál za Slovan. Nevraživost byla jenom počas zápasu. Jsou to velice dobří kluci".


Poslední čtyři roky už šatnu hostí nenavštěvují slovenské kluby, ale mančafty z KHL.

"Ruské celky jsou bezproblémové. Trochu jiný přístup má přece jen Dynamo Moskva, CSKA Moskva a Petrohrad. Mají vlastní ochranku a drží si odstup. Je to taková ruská elita a je to vidět. Z hráčů musím vyzdvihnout Ilju Kovalčuka a Jonathana Cheechoo. Oba jsou skuteční profesionálové. Nikdy neodmítnou rozhovor nebo podpis. Když Kovalčuk odchází vždy pozdraví a podá mi ruku. Je vidět, že hráli v Americe".  


"Nezlobte se, ale já už musím jít. Chci si popovídat s Romanem Horákem. S jeho otcem jsem byl na vojně. Vidíme se na dalším zápase". Loučil se s námi, milý pán, který už neodmyslitelně patří ke Slovanu Bratislava.